Jiří Pavela: „Člověk lituje spíše toho, co nezkusil.“

Zájem o techniku, chuť porozumět složitým systémům a touha jít cestou praxe – to jsou motivy, které prostupují rozhovorem s Jiřím Pavelou, doktorandem z FIT VUT a jedním z autorů nástroje Perun. Jiří hovoří o své cestě od bakalářského projektu k intenzivní spolupráci s velkým průmyslovým hráčem, jímž je Red Hat. Řeší dilemata studenta i to, co podle něj dává je zásadní výhoda vysokoškolského studia IT v době online kurzů a snah o rychlou kariéru.

Co Vás kdysi vedlo k rozhodnutí zvolit vysokoškolské studium informačních technologií? Byl jste středoškolský „nerd“ ponořený už před maturitou do programování a elektroniky? Anebo to byla spíš pragmatická volba vedená vyhlídkou na dobře placenou práci?

Platí spíše první varianta, i když bych úplně netvrdil, že jsem byl na střední škole nějaký výborný programátor. Spíš jsem měl obecný zájem o techniku a IT. Některým zjednodušeným programovacím jazykům jsem se věnoval od dětství, ale šlo spíš o výukové programy. Na střední jsem měl pár seminářů typu informatika jako volitelný předmět. Znám dost lidí, jejichž zájem byl na střední intenzivnější.

Proč nakonec padla Vaše volba na FIT, myslím tím třeba v konkurenci jiných brněnských fakult?

Jiné možnosti jsem zvažoval, samozřejmě. Fakulta informačních technologií se mi tehdy líbila proto, že je více technicky a prakticky orientovaná, je tady větší příslib „hands-on experience“. A to se vědělo a ví, bavil jsem se o tom s vrstevníky. Z mé strany šlo o cílenou volbu směrem k praxi.

K tématu nástrojů pro detekci zhoršeného fungování aplikací jste se dostal už v průběhu bakalářského studia. Vzpomenete si, co Vás motivovalo začít s problémem, který Vás provází dodnes?

Bylo to v době, kdy jsem si vybíral téma bakalářské práce. Můj budoucí vedoucí Tomáš Fiedor vypsal jako jedno z témat otázku instrumentace programů, což velmi zjednodušeně znamená, že vezmeme software a obohatíme ho o nový kód, který bude měřit, co se v softwaru děje, když běží. O této technice jsem tehdy nevěděl nic, ale zaujalo mě to. A protože se na stejné téma přihlásil ještě jeden student, byl to současně začátek samostatného projektu a nástroje, který dnes nese označení Perun.

Součástí projektu jste byl od okamžiku sepisování bakalářské práce. Byla proto volba pokračovat na fakultě v doktorském studiu jednodušší? Nebylo to velké rozhodování?

Bylo. Nebyl jsem si úplně jistý, jestli je pro mě dráha výzkumu ideální. Vždycky jsem se vnímal spíš jako inženýr, kterého zajímají technické detaily a praxe. Ale v jednu chvíli jsem si prostě řekl, že člověk lituje spíše toho, co nezkusil. Šel jsem do toho a zpětně nelituji. Pozici výzkumníka beru dnes jako přidanou hodnotu k tomu být inženýrem. Baví mě to.

Zeptám se narovinu: Jakou roli hraje v okamžiku ukončení inženýrského studia existenční rozhodování, vidina jistého příjmu, kterou s sebou nese rozjezd vlastního podnikání nebo přestup do průmyslu. Akademická půda je odvislá od grantů, projektového financování, míra finanční nejistoty tady je…

Samozřejmě i toto hrálo roli. Už tenkrát pro mě byla aktuální otázka zakládání rodiny. Finanční stránka je důležitá. Ale věděl jsem, že skupina, k níž se přidám, nabízí možnosti podílet se na projektech. Finančně bych na tom byl v soukromé sféře asi lépe, ale ten rozdíl nebyl natolik drastický, aby převážil jiné pozitivní stránky. Státní stipendium je nejhrubší základ, z něhož se snad dá vyjít, když člověk žije na studentské koleji. Ale v okamžiku, kdy chce zakládat rodinu, je to nevyhovující.

Nakolik považujete za mimořádný výsledek, že Váš výzkum ústí do open source nástroje, který je používán v praxi?

Toto je složitější problém. Nesmíme zapomínat na to, že i v informatice máme základní výzkum, u něhož si okamžité nasazení do praxe nedokážu představit. Ale to rozhodně nesnižuje jeho význam. Závěry základního výzkumu mohou v horizontu i desítek let prokázat, že jsou zásadní pro konkrétní technologie a nástroje. Průmyslová aplikace nemůže být pravidlem. My jsme měli štěstí, kterému jsme šli naproti. Byli jsme v kontaktu s Red Hatem už delší dobu a zlom přišel s jednou naší publikací, v níž jsme ukazovali algoritmy, které uměly detekovat propady napříč výkonností velkého softwaru. V tu chvíli jsme dostali echo, že konkrétní tým v Red Hatu by měl zájem se o věci pobavit. Bylo to zčásti i štěstí, ale taky zásluha podpory a kontaktů našich formálních i neformálních školitelů a vedoucích a naší připravenosti obecně. Red Hat nás prostě už měl na radaru. Dnes už je to pár let, co nám firma pomáhá s financováním výzkumu a vývoje nástroje Perun v rámci Red Hat Research University Partnership.

Co Vás na použití softwarového nástroje v průmyslové praxi láká?

Pracovat na něčem, co má dopad v praxi, je pro mě nehmatatelná, ale velmi příjemná motivace. Díky spolupráci s Red Hatem jsme dostali šanci sledovat, jak problémy, s nimiž se snažíme bojovat, vypadají v praxi. Samozřejmě to s sebou nese i řadu výzev: Zmíním třeba licenci nasazovaných nástrojů, už zmíněnou potřebu publikovat výsledky spolupráce, požadavky na uživatelskou přívětivost reportingu výsledků nástroje, snadnou instalaci… Často bývá problém, že výzkumné nástroje jsou dítětem svých tvůrců a je nutno je přizpůsobit pro používání dalšími lidmi. Uživatelská přívětivost je výzva, automatizace fungování taky, v těchto směrech jsme museli upravovat i náš Perun.

Když otočím pozornost na Vaši odbornou budoucnost: Říkal jste, že jste aktuálně v šestém roce doktorského studia. Máte představu, co bude po dokončení doktorátu následovat?

Prodlužování doktorského studia je daní za úspěchy projektu třeba právě směrem k aplikacím v průmyslu. Stran budoucnosti, a například konkrétní práce pro některou z firem, si nechávám dveře otevřené. Formálně mi k ukončení studia chybí jedna publikace, neformálně bych s tím nebyl spokojený, nechci jít minimální cestou. Jsem smířen s tím, že to ještě nějakou dobu potrvá, ale vidím v tom smysl a rozhodně studium neberu jako ztracené roky – už jen proto, že řešíme reálné problémy průmyslu. Deadline je jasný: Podle pravidel tady máme buď 8 let na doktorské studium, anebo okamžik, kdy člověku dojdou peníze.

Když se ohlédnete dozadu na roky strávené na Fakultě informačních technologií: V čem vidíte přínos fakulty? A na jaké výzvy a překážky jste při studiu narážel?

Začnu pozitivem, to mě napadlo hned. Na fakultě je možné zapojit se do výzkumu opravdu brzy. Ve chvíli, kdy člověk zjistí, že studium zvládá, a nemusí od rána do večera sedět a učit se, má možnost koukat se po výzkumných skupinkách, k nimž by se připojil. Je tomu tak, pokud se nepletu, od druhého semestru na bakaláři. Samozřejmě nejde v ten okamžik o cutting edge výzkum, jde o drobné role. Ale ta možnost existuje a já ji vnímám jako velké pozitivum. Obdobně je fajn, že FIT vystupuje v roli pořadatele událostí, na nichž jsou zastoupeny firmy. Konkrétně mám na mysli třeba Excel@FIT nebo Žijeme IT. Já jako student tak získávám možnost se poměrně rychle podívat buď do praxe, nebo do výzkumu. Ruku v ruce s tím jde ale riziko, že se utopíte v časové náročnosti studia kombinovaného třeba s praxí v průmyslu. Ve skupince, jejímž jsem byl členem, jsme dbali na to, aby studium mělo přednost. Proto jsme třeba ve zkouškovém období vyzývali studenty, aby si vzali dva tři týdny volna a soustředili se na zkoušky. Naopak v meziobdobí jsme jim dávali více práce. Obecně vzato ale souhlasím s tím, že se zaměstnání při studiu může ukázat jako náročná časová výzva. Ale pozor: Ne vždy má student na výběr. Když například chybí rodičovská podpora anebo člověk nemá nárok na stipendium, stává se práce podmínkou setrvání na fakultě. A to je třeba respektovat.

Vzpomenete si ještě na nějaké výzvy, s nimiž jste se v průběhu studií setkal?

Vystudoval jsem gymnázium, což bylo pro start na FITu v něčem plus a v dalších aspektech nevýhodou. Typický problém pro mě představovaly třeba elektrotechnické předměty, tam jsem cítil oproti lidem, kteří přišli z průmyslovek, nevýhodu. Já jsem se naštěstí pohyboval ve smíšené skupince, kde nám pomohli kamarádi z průmyslovek, kteří byli ochotní nám věci vysvětlit, doučit nás. Naopak moje výhoda spočívala v tom, že jsem měl z gymnázia návyk učit se kvanta teoretické látky. Byl jsem schopen sednout si a dva dny v kuse se učit. Odměnou za časovou náročnost je fakt, že bakalářské studium vám dá solidní obecný přehled v oblasti informačních technologií – člověk si sáhne na spoustu technologií, vyzkouší si projekty. Zpětně celé cesty určitě nelituji. Neměnil bych.

Dovolím si na závěr možná provokativní otázku: V čem vlastně spočívá význam vysokoškolského studia IT? Proč by člověku neměly stačit online kurzy programování? Proč by třeba měl investovat pět let života do studia místo toho, abych začal hned vydělávat?

Nad tím se zamýšlím často, spolupracujeme ostatně i se studenty bakalářského studia, kteří se rozhodují, zda má smysl jít na magistra. Dnes, kdy mohou mzdy v soukromé sféře silně motivovat k nepokračování ve studiu, je to relevantní dotaz. Běžná odpověď zní: „Zde se dozvíte věci, které se v praxi nenaučíte.“ To ale asi málokoho přesvědčí. A odkaz na abstraktní informatiku nemá tu sílu. Já si myslím, že člověk, který má hlubší pochopení formálních a, řekněme, matematických základů oborů, získává daleko větší šanci na uplatnění na trhu práce v pokročilejších pozicích. Když půjdu pracovat do firmy na kritickém softwaru, pak je klíčové mít základní znalosti oboru samotného: oblasti výpočetních složitostí, nerozhodnutelnosti, fungování algoritmů a datových struktur. Samozřejmě, když půjdu dělat e-shopy, pak to nevyužiji. Existuje ale spousta pozic v průmyslu, kdy na existující knihovnu řešící náročné problémy spoléhat nemůžete a musíte se do psaní pustit sami.

Ing. Jiří Pavela, student doktorského studia na FIT VUT (Ústav inteligentních systémů), člen výzkumného týmu ve společnosti Red Hat. Soustředí se na návrh technik určených vývojářům aplikací, jimiž chce pomoci efektivně detekovat chyby způsobující zhoršení výkonnosti softwaru. Jím vyvíjený nástroj Perun se dočkal průmyslového nasazení.

Více o výzkumu Jiřího Pavely a projektu Perun se dočtete i zde.